Je to pro mě nový životní impuls, říká vrchní praporčice v Čáslavi

U 21. základny taktického letectva slouží víc jak rok jako vrchní praporčice 215. letky zabezpečení praporčice Marcela Lancová. V uniformě působí více jak dvacet let a v Čáslavi začínala jako velitelka radioreleových stanic a postupně prošla i dalšími spojařskými funkcemi. Službu v armádě má ráda, tato práce ji naplňuje, vidí v ní smysl.

„Marcela je pro mě důkazem toho, že ženy zvládnou roli vrchních praporčíků. V téhle funkci jde především o schopnosti, zkušenosti a povahu. Je pracovitá, zároveň má lidský přístup. Dokáže si získat důvěru svých podřízených. Jako vrchní praporčice letky zabezpečení má pod sebou širokou škálu odborností, od hasičů, přes pracovníky řízení letového provozu po různé směnaře, což od ní vyžaduje velmi vysoké pracovní tempo, aby vůbec obsáhla tolik různých specifik. Marcela to ale zvládá s úsměvem a proto má můj palec nahoru,“ říká vrchní praporčík Armády České republiky štábní praporčík Peter Smik.

V Armádě České republiky existuje funkce vrchního praporčíka od roku 2003 a postupně byla zavedena na všech úrovních velení. Svého vrchního nebo  vedoucího  praporčíka mají velitelé od Velení AČR po rotu.  Vrchní praporčíci zastupují více než 80 procent vojáků armády. Jejich pozice je klíčová jak pro praporčický sbor, tak pro velitele útvaru. Pomáhají řešit denní záležitosti praporčického a poddůstojnického sboru a mužstva, odbornou přípravu a karierové kurzy, jsou poradním orgánem svého velitele v oblastech personálních, navrhují kázeňské tresty a odměny.

Kdy jste začala přemýšlet o službě v armádě a co definitivně rozhodlo jít do „maskáčů“?

Sloužím od roku 1997, s krátkými přestávkami vyvolanými mateřskými povinnostmi, celkem tedy již více než dvacet let. Po absolvování střední strojírenské školy jsem se rozhodovala co dál. Možností bylo více, rodiče však napadlo, že bych se mohla ucházet o místo vojáka z povolání. Tehdy mi to nepřišlo jako špatný nápad. Nastoupila jsem na roční spojařský praporčický kurz do Prahy. Ne vždy všechno dopadne podle představ, místo do původně plánované Čáslavi, odkud má rodina pochází, jsem doputovala do Klecan. Na Klecany nevzpomínám ve zlém, ale byla jsem ráda, když se na mě po roce usmálo štěstí a převeleli mě do Čáslavi, kde jsem začínala na funkci velitelky družstva radioreleových stanic. Za dlouhá léta jsem vystřídala ještě několik dalších spojařských funkcí a získávala cenné zkušenosti, které se nyní snažím zúročit. Zatím jsem do žádné zahraniční operace vyslána nebyla, ale není všem dnům konec (smích). Na současné funkci jsem přes rok.

Co bylo tím hlavním impulsem ucházet se o pozici vrchní praporčice a splnilo to vaše očekávání?

Poslední dobou jsem vnitřně cítila potřebu nějaké profesní změny. Možnost ucházet se o místo vrchní praporčice 215. letky zabezpečení tedy byla vítaná i vzhledem k tomu, že letku znám, a proto jsem se dlouho nerozmýšlela. Do funkce jsem pak nastupovala plná elánu, odhodlání, očekávání, ale také s respektem.  Vědomí, že velení letky za mnou stojí, mi tento nástup ulehčilo. Po pravdě řečeno, nedokázala jsem si představit, co všechno tato funkce obnáší, ačkoli jsem s vrchním praporčíkem základny spolupracovala. Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že bych podobnou funkci vykonávala i já. Rozhodně se v mé vojenské kariéře jedná o významný milník a radikální změnu, doposud jsem řešila věci spíše technického charakteru.

Jste jednou ze dvou žen v české armádě v této funkci. Co pro vás tato funkce znamená?

Je to pro mne asi vrchol vojenské kariéry. Ale ve skutečnosti se necítím nijak výjimečně. Můj osobní názor je takový, že funkci vrchního praporčíka může stejně dobře vykonávat žena i muž. Pro mě osobně je to ale zejména nový životní impuls. A hlavně – je to práce, která mne beze zbytku naplňuje. Čím, že všichni v tomto týmu táhneme za jeden provaz, a to je pro mne to nejdůležitější.

Je něco, co vás překvapilo, a co je podle vás na této funkci nejtěžší?

Musíte si uvědomit, že jednáte s lidmi. To je první zásada. A asi nejtěžší je někomu vytknout nedostatky, sdělit kritiku. Snažím se postupovat tak, abych přátelsky poradila, neodradila, neurazila, ale aby se dotyčný poučil. Musím přiznat, že mi velmi pomohl nedávno organizovaný kurz pro vrchní praporčíky naší základny, který byl mimo jiné zaměřený na oblast mezilidských vztahů. Nejednalo se jen o teorii, ale i praktická cvičení, kde se ukázalo, že není rozhodující, zda jsem žena či muž, ve většině situací byly naše postupy shodné. Dalším obtížným zjištěním je fakt, že ne vždy dokážu lidem pomoci tak, jak bych si přála. Naopak příjemným a povzbuzujícím faktorem je podpora velení letky. Vím, že se ve složitých situacích mohu s důvěrou obrátit na velitele nebo jeho zástupce, kteří poradí nebo pomohou. Spolupráce s velením letky je nadstandardní a zcela naplňuje krédo, že vrchní praporčík je pravou rukou velitele.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

To, co mě na této funkci baví, je její různorodost. Každý den je jiný, něco si naplánuji, ale za chvíli je vše jinak. Hlavní náplní je především personální práce, řízení kariér, což vyplývá z obecných povinností vrchního praporčíka, který by měl být pevným spojením mezi velitelem a „stříbrným“ sborem. To nelze, podle mého názoru, dělat jen od stolu, proto se snažím trávit co nejvíce času s lidmi na pracovištích nebo třeba na střelnici při výcviku. Důležité je na této práci umět naslouchat lidem, přispět radou, nasměrovat je tím správným směrem.

Co vize do budoucna, kde se vidíte za takových pět let?

Co bude za 5 let?! Na tuto otázku skutečně odpovědět nedokážu, to teprve čas ukáže. Žiji přítomností a snažím se být největším přínosem pro svoji jednotku, potažmo základnu. Zda svoji práci vykonávám dobře, musí zhodnotit jiní. Pro mě je důležitá zpětná vazba, obyčejný úsměv, prosté poděkování a toho si vážím nejvíce.

Na co ve vaší práci kladete největší důraz a co je pro vás důležité?

Na jednání s lidmi. Důležité je neposuzovat člověka hned při prvním setkání. Snažím se být zcela upřímná, když je nutná kritika. A být nezaujatá a objektivní. Respektuji názory a přesvědčení druhých. Myslím si, že to je ta nejlepší cesta, jak si vybudovat to nejcennější – důvěru.

Máte vytyčený nějaký cíl, kterého chcete jako vrchní praporčice dosáhnout na základně?

Cíl…nevím, zda by se to dalo nazvat cílem. Ale určitě bych chtěla nastavit vzájemnou důvěru a systém komunikace mezi letkou a velením základny. Chtěla bych se podílet na pružnějším systému v odborné přípravě, například včasných odesláním do odborných kurzů. Zajistit co největší průnik informací do poddůstojnického a praporčického sboru.

Foto: archiv prap. Marcela Lancová