Rozhovor s Flying Bulls

Světoznámá skupina Flying Bulls předvede své umění na Dni otevřených dveří letiště Čáslav. Dva ze čtyř vystupujících jsou piloti Armády ČR z čáslavské letecké základny. Exkluzivní rozhovor s vojáky, kteří chrání vzdušný prostor České republiky a zároveň prezentují své umění na veřejnosti….

Jak jste se dostali k létání?
Stanislav Čejka (SČ): Já jsem chtěl létat už někdy od tří let. V dětství mě rodiče vzali do aeroklubu na vyhlídkový let a tam bylo rozhodnuto. V šestnácti letech jsem začal na větroních a pak jsem přešel na motorové létání. Udělal jsem si základní kurz a přemýšlel, co dál, jak navázat. Začal jsem dělat akrobacii, v té době jsem byl již přihlášený na pilotní obor na Vojenské akademii (nyní Univerzita obrany), takže ten souběh civilního a vojenského létání byl vlastně už od začátku.

Jan Tvrdík (JT): Já jsem tedy nebyl tak uvědomělý, jako Standa (smích). Ve třech letech jsem ještě létat nechtěl, ale až někdy v první třídě základní školy, kdy jsem začal lepit modely letadel. Až při studiu gymnázia jsem začal vážně uvažovat o Univerzitě obrany – oboru vojenský pilot. Létat na motorových strojích armády jsem začal prakticky až po maturitě. Navzdory faktu, že jsem nedokončil plachtařský kurz na letišti v Podhořanech.

A po Univerzitě se Vaše kariéra vojenského pilota odvíjela jak?
SČ: Po škole jsem nastoupil ke 222. letce v Náměšti nad Oslavou a začal jsem létat L-39ZA Albatros. O tři roky později jsem byl převelen do Čáslavi k 212. taktické letce, která byla vyzbrojena letouny L-159 ALCA. Následně jsem byl vybrán na 211. taktickou letku jako pilot letounu JAS-39 Gripen.

JT: V roce 2008 jsem začal základní proudový výcvik v CLV Pardubice na L-39C Albatros. V roce 2010 jsem se přesunul do Náměšti nad Oslavou na 222.letku a létal pokračovací výcvik na L39ZA. Po přesunu do Čáslavi v roce 2013 jsem zůstal na nově vytvořené 213. výcvikové letce. Létal jsem jak L-39ZA, tak L-159. V roce 2016 následoval přesun na 211. taktickou letku ke Gripenům.

A jak se odvíjela civilní akrobatická kariéra?
JT: Ve Vrchlabí jsem absolvoval základní akrobatický kurz a začal jsem se věnovat závodnímu létání akrobacie. Odlétal jsem závodně 4 sezóny a pak mi kluci z Red Bullu nabídli, jestli nechci létat s nimi. No a od té doby v tom s nimi lítám…

Takže Vás oslovil Standa, jako šéf skupiny?
JT: Se Standou jsme se znali, proto mě možná oslovil právě on.

SČ: Neřekl bych šéf skupiny, jsem vedoucí letové skupiny. Šéf je náš manažer, který celou skupinu řídí po organizační stránce. Co se ale týká rozhodnutí, kdo s námi bude létat, tak to je na rozhodnutí celé skupiny.

Jaká jsou kritéria pro výběr nových členů skupiny?
SČ: Jedna věc je letová stránka. Člověk musí mít nějaké zkušenosti, protože létání ve skupině je velmi náročné. A neméně důležitá druhá stránka věci – musíme si mezi sebou tzv. sednout. Během roku spolu trávíme spoustu času – cca 15-20 vystoupení za rok, což jsou vlastně celé víkendy a to nemluvím o přípravě a mediálních akcích.

JT: Vlastně téměř každý druhý, někdy téměř každý víkend od května do září jsme někde na leteckém dni.

Neláká Vás si vyzkoušet Red Bull Air Race?
SČ: Je to úplně jiný svět. Nedá se to srovnávat. Baví mě Flying Bulls, navíc práce v armádě, vůbec mě nenapadá, jak by se to dalo časově skloubit. Takže úplně tak neláká.

JT: Cítím to podobně jako Standa. Navíc pro mě je meta, kterou bych chtěl v akrobatickém létání spíše dosáhnout, např. úspěšná reprezentace ČR v sólové akrobacii v kategorii Advanced nebo později Unlimited, ale momentálně na to není samozřejmě čas. Do té doby bych se osobně necítil dostatečně kvalifikovaný.

Jak se přepravujete na air show?
SČ: Zatím to zvládáme po vlastní ose. Jsme schopni uletět na jeden zátah cca 1200 km. Průměrná traťová rychlost je cca 300 km/h, takže 4h v letadle. Nejdále jsme byli ve Švédku, v bulharské Varně, ve Francii u Bordeaux. Dříve skupina cestovala i do Číny, Indie nebo na Střední východ. To už ale byla letadla rozebraná a cestovala v kontejnerech.

Během vystoupení, jaká na Vás působí přetížení?
SČ: Když létáme ve skupině, tak je to cca 6-7G a to jak kladných, tak záporných. Jako vedoucí skupiny mám přibližně o 1G méně než ostatní členové skupiny, protože ti musí ještě korigovat směr letu podle mě. Pak se rozcházíme na sóla, a tam je to ještě o něco více.

JT: Při sólech se dostáváme až na limity letadla, cože je cca 10G.

Hledáte před vystoupením klid na soustředění?
SČ: To dělá asi každý pilot, obejde si letadlo, projde si v hlavě vystoupení. Vše musí vycházet přesně a nemůžeme si dovolit udělat chybu.

JT: Míra Krejčí (kolega z Flying Bulls) si cca hodinu před letem otevře plechovku Red Bullu, já se k němu obvykle přidávám – je to pro nás takový rituál.

Předpokládám, že je velmi důležitá i fyzická kondice.
SČ: Ano, je. Zátěž pro tělo je enormní. Zejména na krční páteř. V určitých okamžicích díky přetížení váží hlava třeba i 40kg. Navíc musíme sledovat ostatní ve skupině a hlava je ještě pootočená. Pro tělo to je velká zátěž.

Budete na domácím letišti, těšíte se?
SČ: Těším se, ale na našem výkonu se to nesmí nijak negativně projevit. Snažíme se do létání nedávat emoce. Ve chvíli, kdy si řeknu, že tady to je něco extra a budu se chtít více předvést, tak to hraničí s bezpečností a ta je pro nás na prvním místě. Až po přistání si můžeme říct, že se nám to povedlo.

JT:  Přesně tak. Budeme se jako vždy snažit předvést bezchybný výkon a věřím, že se to divákům bude líbit.

Více o vystoupení nejen skupiny Flying Bulls, včetně fotogalerie, se dozvíte ZDE